Stručný přehled vývoje českého mincovnictví

Stejně jako každý předmět v dějinách lidské civilizace i mince byly jednou použity poprvé. Stalo se tak někdy v sedmém století př. Kr. v Lydii v Malé Asii (v Číně už ve druhém tisíciletí př. Kr., ale evropská kultura odvozuje vznik prvních mincí právě z Lýdie). V té době doznal již obchod takového rozvoje, že se bez praktického všeobecného ekvivalentu jen stěží obešel. Na území Čech se však setkáváme s prvními ražbami až těsně před zlomem letopočtu v období laténu (400 př. Kr. - přelom letopočtu). Z předchozích etap vývoje našich zemí přináší ale novodobá archeologie řadu svědectví o tzv. předmonetárních prostředcích směny.

Předmonetární období
Nejjednodušší formu směny lze na území Čech a Moravy konstatovat již v mladším paleolitu, tedy ke konci starší doby kamenné (80000 - 10000 př. Kr.). Předmětem obchodu se stávaly rozličné suroviny kamenné industrie: obsidián, jantar, krevel, křišťál a další, jež byly objeveny při archeologických sondách na místech, kde nebyla jejich těžba (lze li v té době o těžbě mluvit) ani výskyt nijak doložen. Výrobky z takových surovin často nalézáme jako součást zádušní výbavy v hrobech osob v kmenové hierarchii nejvýše postavených. To poukazuje na jejich neobyčejnou cenu. Vedle výrobků z kamene se stávaly předmětem směny i produkty kostěné industrie.

V pozdějším období se vedle praktických "polotovarů" - nerostů začíná při obchodech užívat také předmětů ozdobných: lastur a nejrůznějších schránek měkkýšů uspořádaných často do podoby náhrdelníků. Takovou formu úpravy lze však pozorovat i u předmětů kamenných.

Kamenné peníze

V době bronzové (1. pol. 2. tisíciletí - 1. pol. 1. tisíciletí př. Kr.) se v souvislosti se značným rozšířením mědi a s objevem bronzu přenesla platební funkce především na kov. Jeho vynikající vlastnosti, mezi něž můžeme řadit zejména trvanlivost, snadnou dělitelnost a přenosnost dodaly kovu výjimečné postavení. Funkci platidla zastával kov v rozličných podobách: jako surovina určená zřejmě pro další zpracování a formovaná do určitého standardního tvaru (měděná žebra jihočeské únětické a mohylové kultury, či svitky a spirály v kultuře lužické a mohylové na území Čech), ve tvaru malých bronzových kroužků, miniaturních sekerek, nebo v podobě hotových výrobků ozdobného, nebo užitného charakteru (nárameníky, nákrčníky, spirály, náramky, nože, srpy, sekery).

 Kruhové peníze (pozdní doba bronzová)

Se zavedením výroby železa v tzv. době železné (700 př. Kr. - přelom letopočtu) vyskytuje se paralelně i železo ve funkci platebního prostředku vedle mědi a bronzu. Železné polotovary jsou často formovány do podoby nejrůznějších dvojhrotých hřiven, tyčovitých prutů a bochníkových lup - ingotů. Na území Čech a Moravy však archeologické výzkumy odkrývají doklady jen o velmi řídkém užití takových předmětů. I když z daleko ale pozdějšího období Velké Moravy jsou známy tzv. velkomoravské sekerovité hřivny.

Keltské období
V období Laténu kolonizují území pozdějších Čech a Moravy Keltové. Vyspělá keltská civilizace poznala peníze a především praktickou stránku jejich užití patrně při četných válečných výpravách do středomoří. V té době rozvíjející se kultura antického Řecka již zná a běžně užívá ražených peněz. A byli to právě Keltové, kteří na našem území začali razit první mince.

Bezpečných zpráv o usídlení keltského kmene Bójů na území pozdějších Čech se nám dostává ze druhého století př. Kr. z písemných záznamů učiněných na památku odražení náporu germánských Kimbrů roku 113 př. Kr. Právě sem je kladen počátek vzniku názvu české země - Boiohemum, Bohemia, Böhmen. Středisky keltské moci se stala tzv. oppida - opevněná hradiště podobná morfologicky pozdějším středověkým městským centrům. Keltové se záhy po usazení ve střední Evropě začínají orientovat na rozvoj řemeslné výroby a obchodu. Právě vysoký stupeň rozvoje výroby a obchodu si vyžádal vznik prvních měnových systémů.

Českým a moravským Keltům se stala při tvorbě prvních mincí vzorem základní měnová jednotka makedonské měnové soustavy - zlatý statér o váze 7,8 g a to včetně obrazových námětů. Mezi nejstarší ražby Keltů na našem území patří zlatý statér o váze 8,5 g a jeho díly s vyobrazením hlavy bohyně Athény na líci a s postavou okřídlené bohyně Niké na rubu. Námětově tyto ražby čerpaly ze statérů makedonského panovníka Alexandra III. Velikého. Místem jejich produkce bylo patrně některé dnes neznámé oppidum ve východních Čechách, soudě podle koncentrace nálezů.

Později razí Bójové mince podle vlastních námětů statéry zvané mušlové podle podoby s lasturami, ale i mince s rozličnými výjevy jako kůň, stočený had (drak), bojovník atd. Důmyslné dělení statéru na třetiny, osminy a čtyřiadvacetiny umožňovalo snadné vyjádření různých hodnot jednodušeji než při dělení na poloviny a čtvrtiny. Všechny doposud zmíněné ražby jsou z vysoce jakostního zlata. To vzalo původ pravděpodobně v českých zlatonosných řekách. Oblast jihočeské Otavy je právem označována za "Kalifornii starověku" podle propočtů nesčetných přesypů - hromad vytěženého písku zbylých po rýžování zlata.

 Keltský statér mušlového typu

Zlaté miskovité statéry bývají označovány jako tzv. duhovky (Regenbogenschüsselchen). Takové označení si vysloužily v Čechách a v Bavorsku proto, že je lidé nacházeli na polích často po dešti, kdy z nich voda smyla hlínu. Proto uvěřili legendě, která říká, že duhovky vydává sama země na místě, kde se jí dotkne při dešti duha.

Z českých řek s největší pravděpodobností pocházelo i zlato mincí z nejproslulejšího českého zlatého pokladu, známého podmokelského nálezu zlatých keltských duhovek (statérů). Velký bronzový kotel v sobě ukrýval na 40 kilogramů těchto vzácných mincí a řadí se tak k největším zlatým pokladům světa. Byl objeven v roce 1771 na křivoklátském panství tehdejšího českého královského místodržícího, Karla Egona knížete Fürstenberka. Ten, poté co se o zlatě, kterým jej země obdařila, dozvěděl, dal téměř všechny keltské mince, které od lidí pod pohrůžkou krutými tresty vymámil, roztavit a přemincovat z části na císařské a zčásti na své dukáty s letopočtem 1772.

Mimo zlatých statérů razili Keltové i mince stříbrné, avšak v menším množství a až někdy v prvním století př. Kr.. Náměty stříbrných keltských ražeb jsou podobné obrazům bójských statérů. Nejmladší keltské stříbrné ražby již prezentují dokonce i nápisy. Domníváme se, že slova: BIATEC, či NONNOS nebo COVIOMARUS a další označují patrně kmenové náčelníky.

Hlavním keltským mincovním centrem na našem území bylo patrně stradonické hradiště. Mimo to ale razili Keltové svoje mince i na jiných místech. Z Hradiska u Stradonic přinesl archeologický výzkum dvou tamních mincoven vzácný doklad o technice ražby bójských duhovek. Ty byly raženy na litém střížku, jenž vznikl roztavením (pomocí dmuchavky) předem odváženého množství kovu nasypaného do důlku v hliněné destičce. Právě z Hradiska u Stradonic pochází dochované exempláře jemných mincovních vážek a hliněných destiček s důlky, v nichž byly objeveny nepatrné stopy zlata.

Keltské mincování je ojedinělým a izolovaným úkazem v našem mincovnictví. Po této relativně krátké episodě keltského mincování se území budoucí Velké Moravy ocitá ve sféře vlivu římské mincovní politiky. Obchod sem přináší rozličné římské stříbrné denáry, zlaté auree či bronzové sestercie nebo antoniniány a následně i pozdější ražby byzantské. Vlastní mince však slovanské obyvatelstvo nerazí až do druhé poloviny 10. století po Kr.

Denárové období
První evropské středověké denáry razí po získání moci nad novou Franskou říší v roce 752 Pipin Krátký (Pépin le Bref). Ale především jeho nástupci Karlu Velikému (768 - 814), za jehož vlády se rozpínala Franská říše od Pyrenejí až k Labi a Baltu, náleží zásluha o upevnění denárové měny. Ten zavedl jednotný mincovní systém, kdy se z jedné tzv. karolinské libry o 408 g. razilo 240 denárů. Pod vlivem mincovní politiky Karlovců se šíří stříbrné denáry i do ostatních zemí Evropy.

Podle bavorského vzoru přichází i český kníže v sedmdesátých letech 10. století k ražbě vlastních českých denárů. Počátky českého mincování souvisí s hospodářskou, politickou i kulturní konjunkturou českých zemí probíhající právě v tomto období. Výrazným podnětem k zaražení vlastní mince se stal i rozvíjející se mezinárodní obchod. Čechy ležely de facto na křižovatce důležitých obchodních cest baltské (skandinávské) a řezenské, kudy probíhal transport zboží z bohatého středomoří.

Původ nejstarších českých denárů je kladen těsně za rok 970, snad ještě na sklonek vlády mocného Boleslava I. (935 - 972). Předtím v Čechách obíhaly ve funkci platidla jakési jemné šátečky. Dozvídáme se to ze zprávy arabského cestovatele Ibráhíma ibn Ja'kúba, který navštívil Čechy někdy v polovině 10. století. Jeden denár podle Ja'kúbova svědectví měl cenu deseti šátečků a bylo zaň možno koupit 10 slepic, tolik obilí že postačilo jednomu člověku na celý měsíc, nebo ječmene pro koně na 40 dní.

Nejstarší české denáry, ražené, jak už bylo řečeno, podle vzoru bavorského, mají na líci kříž, v jehož úhlech bývá často umístěno několik kuliček. Opis BOLEZLAVS DUX vypovídá, že jde o mince knížete Boleslava. Na rubu tohoto nejstaršího, tzv. řezensko - , resp. bavorsko - švábského typu českých denárů je stylizovaně vyryta kaplice (jakási stříška s křížkem) a kolem ní bývá opis PRAGA CIVITAS (Praha město).

Boleslav II., denár typu ruka - poprsíBoleslav II., denár typu ruka - kříž

Další mince českých Boleslavů byly silně ovlivněny mincovnictvím anglickým. Tzv. elhelredský, resp. anglosaský typ českých denárů předvádí na líci pravici boží, později doplněnou po stranách písmeny alfa a omega, jež měly symbolizovat počátek a konec. Na rubu pak rytec ztvárnil postavu (poprsí) knížete. Věrnost napodobení ražeb anglického krále Ethelreda II. (978 - 1016) byla umocněna uvedením jeho jména na jednom z denárů knížete Jaromíra (1003, 1004 - 1012, 1033 - 1034) raženém po roce 1004. Důvod tak detailního napodobení lze hledat v uplatnění českých mincí v mezinárodním obchodě, kde anglosaské mince zdomácněly již daleko dříve. Na Jaromírových denárech se později objevují prvky vypovídající o silném vlivu byzantské kultury. Nejblíže východním vzorům stojí denár s vyobrazením žehnajícího Krista a řecko - latinským opisem CHRISTUS DOMINUS NOSTER.

 Boleslav III., denár typu ruka - lomeniceBoleslav III., denár typu ruka - kříž

Na některých denárech Boleslava II. (972 - 999) přichází i jméno jeho manželky: ADIVEA. Jeho druhá žena Emma (+1006) razila někdy v letech 985 - 995 vlastní mince se zvláštním opisem EMMA REGINA (královna !!) ve své mincovně na hradě Mělníku. Na denárech Boleslava II. se můžeme rovněž setkat se jmény mincmistrů (mincmistr = [zjednodušeně] vedoucí v mincovně) a mincoven: NACUB, MIZLETA, OMERIZ v mincovně pražské: PRAGA CIVITAS a ZANTA, NOC v mincovně vyšehradské VYSZEGRAD.

 Jaromír, denárBřetislav I., denár před rokem 1050

Další typy prvních denárů jsou: mečový, byzantský, karolinský a šípový podle námětu, který tvořil jejich obrazovou náplň. Vyjma Prahu a Vyšehrad, o nichž jsme se již zmínili, razily se přemyslovské denáry i na dalších místech v zemi. Zmínky se dochovaly o mincovně v Plzni a v Kouřimi a další české mincovny pracovaly patrně i na Vraclavi a v Chrudimi.

Vedle Přemyslovců razili v Čechách svoji minci také Slavníkovci, jejichž moc zasahovala především na východní a jižní Čechy. Jejich mocenským centrem byl Malín a Libice, kde také razili svoje denáry. Jejich obraz nekopíroval cizí mince, ale snažil se o vnesení vlastních ikonografických prvků, jakými byl obraz ptáka, nebo portrét knížete. Kníže Soběslav razil svoje denáry s opisem ZOBESLAVS DUX a MALIN CIVITAS, ale i denáry pro svého bratra - biskupa pražského Vojtěcha s opisem HIC DENARIUS EST EPISCOPI a ETLIVBICENSIS DUCIS ZAIZLAO, a další typy s opisy ZOBEZSLAVS ET ADALBERT EPISCOPUS. Episoda Slavníkovského mincování však končí záhy - současně s libickou tragédií v roce 995.

Přemyslovské denáry přestávají námětově kopírovat cizí vzory až v 1. pol. 11. století, kdy se na denárech knížat Oldřicha (1012 - 1033, 1034) a Břetislava I. (1034 - 1055) objevují poprvé ryze domácí, nepřejaté motivy. Zejména pak jméno a později i vyobrazení sv. Václava jako zemského patrona zdůrazňuje vliv domácí kultury i formující se kult sv. Václava.

První moravské mince razí pod vlivem českého mincovnictví Břetislav I. asi ve dvacátých letech 11. století. Tento čin je zároveň odrazem sílícího hospodářského i politického vlivu Moravy, která je v té době křižovatkou evropských obchodních cest. Častým obrazem nejstarších moravských mincí byla kotva - symbol sv. Klimenta, jehož prostřednictvím navazuje Břetislav I. na tradici Velké Moravy. Vedle kotvy ukazují nejstarší moravské denáry knížecí diadém a později nesou i jméno sv. Václava - důkaz pronikání svatováclavského kultu na Moravu.

V roce 1050 přistupuje kníže Břetislav I. k první plošné mincovní reformě. Dosavadní denár byla stříbrná mince o průměru asi 20 mm a váze více 1 g. Byly raženy v počtu 240 z karolinské libry o cca 408 g. Břetislav I. změnil jak základní hmotnostní jednotku určenou pro ražbu denárů, tak i počet kusů, hmotnost a průměr mincí. Výchozí vahovou jednotkou se stala severská marka - hřivna o hmotnosti asi 210 g., z níž se razilo cca 200 denárů průměrné hmotnosti 0,9g a o průměru 16 mm. Od Břetislavovy reformy mluvíme o denárech tzv. malého střížku (střížek = kotouček kovu připravený k ražbě).

Mincovní reforma z roku 1050 se dotkla i Moravy, kde se poté razí denáry menšího střížku. Zároveň vzrůstá produkce moravských denárů, což souvisí s rozdělením Moravy na 3 územně správní celky: olomoucké, brněnské a znojemské údělné knížectví.

Vratislav II., královský denárBořivoj II., denár

Nástupci Břetislava I. respektují jeho reformu a přizpůsobují podle ní svoje mince. Na denárech prvního českého krále Vratislava II. (1061 - 1092) z let 1086 - 1092 můžeme navíc poprvé spatřit vyobrazení královské koruny, která zde zdobí panovníkovu hlavu.

V průběhu 11. století dochází k uzavření - teritorializaci české mince v hranicích státu. To umožňuje vydavatelům mince kořistit ze svého výsostného práva na úkor obyvatelstva. Proto dochází od konce 11. stol. až do dvacátých let století 13. k postupnému zhoršování jakosti denárů z původně vysoce jakostního kovu. Nucená pravidelná výměna nekvalitní mince za novou, ještě horší se vznosně nazývala renovatio monetae - obnovování mince a vyvrcholila za Bedřicha I. (1171 - 1173), kdy z mincovny vycházely mince o váze 0,70 g. a ryzosti 0,100.

 Vladislav I., denár

Právě obnovování mince bylo zároveň hlavní příčinou častého střídání mincovních obrazů, jež provázel vrcholný rozkvět výtvarného provedení českých denárů. Zatímco razidla pro nejstarší denáry byla zhotovena za využití puncovní techniky, kdy se jednotlivé části obrazu sestavovaly z jednoduchých punců (proto působí někdy jejich obrazy dosti primitivně), jsou razidla denárů 12. století již převážně ryta. Na malé mincovní ploše byly v tomto období dovedně zobrazeny lovecké, válečné i obřadní scény, spojující zřejmě domácí rukou a domácím umem byzantské motivy s vlivem západního románského umění.

Kolem roku 1180 začíná razit svoje městské mince Cheb. Podle norimberského vzoru vydává polobrakteátové feniky. Mincovní právo později potvrdil Chebu Václav II. a roku 1349 znovu Karel IV.. Poslední mince zde razila ještě roku 1743 francouzská armáda ustupující tudy po skončení první slezské války.

Závěrečná episoda denárového
období - období brakteátové

Ve druhém desetiletí 13. století dochází konečně měnovou reformou Přemysla Otakara I.(1197 - 1230) k nápravě české mince zaražením tzv. brakteátů podle míšeňských vzorů. Název brakteát vznikl až v 19. století a vcelku trefně charakterizuje podobu posledních českých denárů, neboť toto označení je odvozeno od latinského bractea - výrazu pro tenký plech. Brakteáty razili v Čechách králové Přemysl I., Václav I. (1230 - 1253), Přemysl II. (1253 - 1278) a Václav II. (1278 - 1305) ve dvou velikostech: velké o průměru až 42 mm a váze kol 1 g. a střední o průměru 27 - 32 mm a hmotnosti nezměněné (malé brakteáty se razily na Moravě). Druhé z nich začal razit Přemysl II. po roce 1260 v rámci reformy, která zaměnila i dosavadní výchozí hmotnostní jednotku severskou marku zavedenou Břetislavem I. v roce 1050 o váze 210 g. za pražskou hřivnu o váze 253 g.

  Přemysl Otakar I., velký brakteát Václav II. střední brakteát

Nová a výrazně efektivní byla mincovní technika zavedená s ražbou brakteátů. Na rozdíl od dosavadních denárů měly nové brakteáty obraz jen po jedné straně, což umožňovalo, vzhledem k nepatrné tloušťce jejich střížku, ražbu několika kusů najednou - jedním úderem kladiva na razidlo. Tuto výhodu ale na druhé straně kompenzovala nepraktičnost mince v běžném obchodu, kde se křehké brakteáty často lámaly a rozpadávaly se na kusy. Proto z nich obchodníci vytvářeli tzv. svitky, kdy naskládali několik brakteátů na sebe a ohnuli je po okrajích tak, aby držely pohromadě.

 Brakteátové razidlo

Obrazová náplň českých brakteátů velkého střížku je tvořena převážně ztvárněním sedícího panovníka. Podle královské koruny na hlavě trůnícího vladaře bývají separovány české brakteáty od oněch míšeňských, na kterých je týž výjev, jen míšeňský panovník se nehonosí hodností královskou. Jsou to poprvé české brakteáty, konkrétně brakteát Přemysla Otakara II., kde nalézáme zobrazení českého znaku - dvouocasého korunovaného lva. Střední brakteáty předvádějí již rozličné motivy často pod narůstajícím vlivem středověké heraldiky. Mimo lva lze spatřit na středních brakteátech i korunovanou hlavu panovníka, nejrůznější zvířecí (pták), architektonické (městské věže, brány a hradby) a mytologické motivy (harpye). Jen zcela výjimečně lze na českých brakteátech zaznamenat opisy, většina z nich jsou mince němé.

Ke změnám ve vývoji mincovnictví dochází v té době i na Moravě. Rokem 1182 končí rozdělení Moravy na údělná knížectví a vláda se konsoliduje v rukou markraběte. Vliv sousedního Rakouska vede k zavedení mincí fenikového typu, jejichž počátky jsou spojeny s vládou Vladislava I. Jindřicha (1197 - 1222). Přemysl Otakar v roce 1253 přerušil ražbu mincí fenikového typu, aby zavedl brakteát, v té době již dlouho známý v Čechách. Moravské brakteáty byly malé (cca 16 mm) a jejich obrazovou náplň tvořily především figurální, zvířecí, ale i architektonické motivy.

Zvláštní epizodu moravské středověké mincovní historie tvoří mincovnictví olomouckých biskupů. Svědčí pro ně zejména dvě významné listiny vydané německým králem Konrádem III. roku 1144 a českým knížetem, později králem, Vladislavem II. (nedatovaná [1146 / 47]) biskupu Jindřichu Zdíkovi (1126 - 1150). Středověké mincovní právo olomouckých biskupů bylo spjato s moravským hradem Podivínem, odkud zřejmě vycházely i biskupské denáry. Na tuto tradici později úspěšně olomoučtí biskupové navázali, když jim bylo v roce 1608 jejich mincovní právo potvrzeno.

Grošové období
Česká měna denárová - měna lehkých, zrnem proměnlivých a i několikrát do roka stahovaných denárů - vzala v Čechách za své rokem 1300. Přestože se denárový systém dočkal parciální změny již v druhém desetiletí 13. století zaražením tzv. brakteátů, dochází k celkové rekonstrukci české měny až reformou krále Václava II.. "Poslal král do Florencie a povolal pečlivé odborníky, totiž Reinharda, Alfarda a Cynona Lombardského, kteří měli v takových záležitostech tak velkou zkušenost, že mohli s prospěchem řídit věc tak důležitou. A tak byla léta Páně 1300 v měsíci červenci zavedena mince grošů pražských a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct, a každý peníz byl označen jménem Václava, který je zavedl." Tak líčí Zbraslavská kronika sepsaná v letech 1314 - 1317 Petrem Žitavským vznik vskutku nejslavnější české mince. Na sklonku roku 1299 dlel v Itálii kancléř krále Václava basilejský biskup Petr z Aspeltu. S jeho návratem do Čech vystupují ve službách králových i tři zmínění italští finančníci Rinieri, rytíř Appardo a Cino.

O mincovní reformě se v Čechách uvažovalo již před rokem 1300. Zásadním podnětem k její realizaci se však stalo až objevení nedozírného bohatství stříbronosných rud uprostřed lesů a plání na východ od Prahy, mezi Kolínem a Čáslaví, kde později vyrostlo druhé nejbohatší město království - Kutná Hora. Osada zvaná již od svého počátku Kutnou Horou a tvořící od roku 1290 samostatný horní obvod s královskými horními úřady a soudem byla vhodným místem pro integraci stávající mincovní výroby státu. Skutečně sem byla s rokem 1300 soustředěna veškerá mincovní produkce českého království z nejméně sedmnácti k té době činných mincoven. Grošová mincovní reforma sledovala vedle centralizace výroby ještě další klíčové cíle:

Úplné zrušení plateb neraženým kovem a zánik dosavadní chatrné denárové měny, spojené s periodickým vyměňováním mince (tzv. renovatio monetae).

Vznik nové peněžní soustavy s vedoucím nominálem - pražským grošem - penízem věčným jak vahou, tak obsahem drahého kovu. Vazba na dosavadní denárovou měnu byla zabezpečena dílčími nominály groše - parvi, jichž dvanáct se mělo groši zrnem (obsahem drahého kovu) téměř rovnat.

Zavedení státního monopolu stříbra, což znamenalo povinnou směnu neraženého kovu za minci ve vládní mincovně.

V duchu těchto zásad vznikla pod dohledem vlašských finančníků Rinieriho, Apparda a Cina první středoevropská peněžní soustava skutečně ražených mincí, ne již jen početních jednotek. Prozíravě navazuje český grošový systém na starou početní soustavu talentů a solidů, z níž vycházela denárová soustava. Pražský groš o dvanácti denárech (parvech) byl de facto raženým ekvivalentem solidu a dvacet grošů vyšlo početně naroveň talentu (libře). Bylo tedy i po roce 1300 raženo z jedné libry 240 denárů; jen se poněkud změnily hmotnostní relace. Základní hmotnostní jednotkou zůstala hřivna, zvaná nyní pražskou, jejíž váha byla (novodobě) stanovena na 253,26 g, jakosti 15lotové (0,938). Z takto sazené hřivny se razilo cca 66 grošů způsobem al marco, tzn. že z předepsané váhy mincovní slitiny měl být vyražen přesně stanovený počet mincí bez ohledu na individuální hmotnost jednotlivých kusů, vychází tedy teoretická hmotnost každého groše 3,837 g.

Tvůrci české měnové reformy si vzali za vzor francouzské - tourské groše ražené od roku 1266 francouzským králem Ludvíkem IX. (1226 - 1270). Jejich reforma se však mohla s úspěchem opřít o ohromné bohatství kutnohorských stříbrných dolů a tak zajistit pražskému groši, masovou ražbou, žádanou prosperitu. Důmyslná organizace kutnohorské mincovny, jíž bychom snad mohli bez nadsázky přirovnat k pozdějším manufakturám, přispěla zásadním podílem k úspěchu reformy.

Václav II., pražský groš Václav II., parvus

Na líci pražských grošů byla na místě heraldicky prvním - uprostřed umístěna královská koruna. Kolem ní uváděl opis ve dvojitém obvodku jméno a titul českého krále WENCEZLAWS SECUNDUS / DEI GRACIA REX BOEMIE. Na rubní straně stál v obrazovém poli český heraldicky ztvárněný lev a kolem něj uváděl opis GROSSI PRAGENSES jejich českou provenienci. V této podobě v jaké uvedla v život pražské groše měnová reforma krále Václava II. setrvaly až do dvacátých let 15. století, kdy dochází k přestávce v jejich vydávání v souvislosti s evropskou krizí (husitské války).

Parvi Václava II. jsou dokonalou miniaturou pražského groše. Na jejich líci je umístěna královská koruna a zkrácený opis WENCEZLAVS II REX BOEMIE. V obrazovém poli rubní strany je umístěn český lev a opis kolem něj udává hodnotu mince: PRA~G PARVI. Hodnota prvních parvů se skutečně téměř rovnala dvanáctému dílu groše když měly při jakosti 0,544 hmotnost 0,5 g.

Pražský groš byl první mincí vyšší nominální hodnoty, raženou ve střední Evropě. Jako takový se stal vzorem pro ražbu i v ostatních zemích Evropy, kam jej nesl mezinárodní obchod i politický vliv českého státu. Tak dochází příkladně v roce 1328 k zaražení groše v Uhrách, nebo roku 1338 k zaražení grošů míšeňských.

Rinieri, Appardo a Cino nezůstali posledními italskými odborníky, kteří propůjčili své schopnosti i finance do služeb českého panovníka. Již v roce 1325 povolává král Jan I. (1310 - 1346) do Čech opět Lombardy, aby dali vzniknout první české zlaté minci - florénu. Středověká zlatá mince se zrodila v Itálii v roce 1252. Odtud se rychle šířila prostřednictvím kupců, směnárníků i papežských kollektorů severně od Alp a stala se mezinárodním obchodním platidlem.

Český král Jan pochopil rychle jak výhodné je razit vlastní zlatou minci a jaký zisk z jejího zavedení může pro jeho neustále zadluženou kapsu plynout. Je to opět Zbraslavská kronika Petra Žitavského, v níž nalézáme zprávu o zaražení Janových florénů, která říká, že ještě roku 1325 byla pod dohledem lombardským v Praze zahájena práce spojená s ražením zlatých. Obraz českých florénů zachovává úplně podobu svojí italské předlohy - zlaté mince města Florencie maje na líci obraz heraldické lilie a na rubu postavu sv. Jana Křtitele. Jen podle zkráceného lícního opisu JOHANNES REX BOEMIE lze rozeznat české florény.

Jan Lucemburský, florén Karel IV., dukát po roce 1355

Byl to rovněž Jan Lucemburský, kdo jako první ubral pražským grošům na jakosti. Stalo se tak zřejmě krátce po té, co začal v roce 1311 razit první groše se svým jménem, avšak zvláště drastické bylo snížení jakosti jak groše, tak i drobných parvů v roce 1327. Král Jan jako jediný vydával také půlgroše váhy 1,70 g. a průměru 20 mm. Při jejich ražbě se Jan nechal inspirovat anglickými vzory a dal na lícní stranu půlgrošů umístit vlastní portrét. Protože však tyto půlgroše nedosáhly veliké obliby, byly záhy nahrazeny půlgroši tzv. českého typu, na nichž byl obraz týž jako na groších, tj. na líci koruna a na rubu lev. Změn doznala i obrazová náplň Janových parvů (1/12 groše), když se na rubu objevuje poprsí sv. Václava a na líci je umístěn český lev.

Jan Lucemburský, pražský groš Jan Lucemburský, půlgroš

Na pražských groších z první poloviny 14. století (velmi zřídka i na některých groších pozdějších) lze spatřit drobné tzv. "tajné značky", jež můžeme, snad s trochou nadsázky, označit za první značky mincmistrovské. Vysoké úřady v mincovně tou dobou zastávali převážně Italové. V průběhu první poloviny 14. století v Čechách působila tři italská konsorcia a tři typy tzv. rubních značek by nasvědčovaly tomu, že je na pražské groše umístili právě Italové.

Rubní značka mezi konci ocasu lva na groši Karla IV. Karel IV., brakteátový peníz se sv. Václavem

V průběhu druhé poloviny 14. století, za vlády otce vlasti Karla IV. (1346 - 1378) se objevují nové dílčí jednotky pražského groše. Jsou to tzv. duté (brakteátové) haléře - starší s obrazem sv. Václava, mladší se lvem a ze sklonku Karlovy vlády i duté haléře s jeho portrétem. Panovníkův portrét lze pak spatřit ještě na haléři Václava IV. (1378 - 1419), který byl zaveden mincovním řádem z roku 1384 jako 1/14 groše, avšak obíhal jen velmi krátce. Záhy jej nahradily tzv. haléře se čtyřrázem. Název je odvozen ze zvláštního výrobního postupu, kdy byly nejprve ze stříbrného plechu nastříhány čtverečky, na ně pregéř (razič) vyrazil pouze po jedné straně obraz české koruny a následně byly haléře rozklepány do přibližně kruhové podoby. Mincovní řád z roku 1384 zavedl tehdy nově dvojí drobnou minci: 1/7 groše - peníz (nummus) a 1/14 groše - haléř (parvus). Oba nominály byly raženy na čtyřhranném střížku; avšak sedminy groše nesly českého lva se hřívou složenou ze dvou až tří řad měsíčků na rozdíl od haléřů, jejichž obrazovou náplň tvořila koruna. Ani jeden z drobných nominálů neměl opisy.

Ze sklonku vlády Karla IV. se nám dochoval jedinečný mincovní řád jenž stvrdili císař Karel a jeho syn král Václav IV. v roce 1378. Jeho sepsání vyplynulo ze snah Karlových o zlepšení stavu české mince. Řád hodlal upravit zviklanou ryzost pražských grošů na původní hodnotu, neboť ta, přestože Karel realizoval na počátku 50tých let úspěšnou mincovní reformu, která měla za následek zlepšení jakosti grošů, v průběhu 1. pol. 14. stol. neustále klesala. Mincovní řád z roku 1378 ale zřejmě nikdy nevstoupil v platnost, neboť nebylo dosud nalezeno pražského groše Karla IV, nebo Václava IV., jenž by mincovnímu řádu zrnem a vahou odpovídal.

Rovněž za vlády Karla IV. jsou v Čechách emitovány zlaté. Tentokrát však již s portrétem královým na líci a s českým lvem na rubu. Na těchto dukátech je Karel IV. spodobněn do roku 1355 s královskou (tzv. nízkou) korunou a po roce 1355 s korunou císařskou (tzv. vysokou [korunou s obloukem]), podle toho lze Karlovy dukáty, ač postrádají letopočtu, alespoň přibližně datovat. I Václav IV. vydává svoje dukáty - zprvu portrétní. Po roce 1384 nahrazuje králův portrét v líci iniciála W v gotickém zdobeném kruhu. Na rubu zůstává i nadále český lev, tentokrát však v gotické točenici.

Moravské markrabství zůstalo dlouho v důsledku monopolizace ražby v Kutné Hoře bez vlastních mincí. Až kolem roku 1369 razil na Moravě brakteátové haléře markrabě Jan Jindřich (1349 - 1375). Markrabě Jošt (1375 - 1411) zavedl pod uherským vlivem ražbu denárových peněz s IO (Jodocus) na jedné a s moravskou šachovou orlicí na straně druhé. Sílící vliv rakouských feniků vedl kolem roku 1390 k zaražení čtyřhranných peněz s moravskou orlicí, jichž se počítalo 6 do groše. Na začátek 15. století pak spadá obnovení mincovní činnosti ve Slezsku, kde má mimořádný význam především mincování opavského knížete Přemka I. (1381 - 1433).

V období husitské revoluce ustává ražba pražských grošů. Přestože z kutnohorské mincovny vychází ještě několik let po smrti krále Václava IV., děje se tak de facto ilegálně z původních razidel se jménem a titulem zesnulého krále. Zrno (obsah drahého kovu) jak grošů, tak i drobných peněz se čtyřrázem, které se nyní stávají prakticky jedinou domácí mincí, se záhy povážlivě snižuje tou měrou, že kronikáři brzy mluví o groších a penězích "z půhé mědi ražených". V letech 1420 a 1421, kdy monopolní královskou mincovnu v Kutné Hoře ovládala strana katolická razili husité svoji drobnou minci i v Praze.

Pro ražbu drobné mince i pražských grošů v počátcích revoluce použili husité zkonfiskovaného stříbrného majetku včetně církevních kalichů. Nedostatek kvalitního kovu a soustavná potřeba peněz si vynutila vydání prvních kreditních platidel (mince bez vnitřní hodnoty) - tzv. flůtků. Kronikář o tom zaznamenal: "... A potom, když se jim stříbra nedostávalo, dělali peníze z půhé mědi .... a těm říkali flůtky.".

Kontramarka Jihlavy na groši Václava IV.  Václav IV., peníz se čtyřrázem

Špatná jakost husitských grošů se stala příčinou vybíjení speciálních značek - tzv. kontramarek na kvalitní groše. Tyto kontramarky začala přidávat na pražské groše jihoněmecká města jako označení pro bernou minci při městských trzích. Záhy se k nim připojila i další města zejména bavorsko - švábského a westfálského mincovního okruhu. Dnes známe na 240 kontramarek jež nesly většinou podobu stylizovaného městského znaku a byly do plochy grošů vybíjeny jako drobné punce. Nezřídka lze najít i groš s několika - 2, 3 i více vybitými kontramarkami, jak jej označilo postupně za bernou minci několik měst. Za zvláštnost můžeme v tomto směru označit kontramarky moravských měst Jihlavy (ježek - Jihlava = německy Iglau = v překladu Ježkov) a Brna (orlice - městský znak).

V padesátých letech 15. stol., kdy se ujímá nejprve formou správy a posléze jako český král vlády Jiří z Poděbrad (1458 - 1471), dochází ke změně vnější podoby horských peněz (1/7 groše, horský = kutnohorský). Ty jsou již raženy na kruhovém střížku, jehož výrobu zefektivnil vynález průbojníku. Nové kruhové peníze se lvem bez čtyřrázu měly hmotnost 0,4 g. a jakost 0,396, čímž se přibližují oněm posledním krále Václava IV. Vedle peněz se lvem vrací se Jiří z Poděbrad v roce 1450 i k ražbě čtrnáctin groše - haléřů s korunkou, které jsou stejně jako peníze vybíjeny na kruhovém a ne již čtyřhranném střížku.

Svoji minci razila v té době na základě císařského privilegia z roku 1467 i Poděbradovi opoziční Zelenohorská jednota ve své mincovně v Plzni. Její ražby však musely být co do obrazu, jakosti a váhy shodné se současnou mincí vládní, neboť jiné mince z té doby nelze Zelenohorské jednotě a její plzeňské mincovně přisoudit.

Také některá moravská královská města razila v té době svoje městské peníze. Rokem 1457 začíná s ražbou kruhových peněz se šachovanou markrabskou orlicí Brno, v roce 1458 zahajuje mincovní produkci Jihlava, razíc peníze s orlicí a písmenem I a konečně po roce 1460 razí Znojmo peníze s orlicí, která nese v prsním štítku písmeno Z . Jiří z Poděbrad navázal rovněž na tradici kladského mincování pánů z Častolovic a z Lichtenburka a to v roce 1456. Razil v Kladsku především jednostranné haléře se lvem a písmenem g (Glatz).

Ve snaze o konsolidaci českého mincovnictví přichází v roce 1469 Jiří z Poděbrad s velkolepou mincovní reformou, jejímž prostřednictvím se vrací český stát po půlstoleté přestávce opět k vydávání pražských grošů. Poděbradovy pražské groše navazovaly jakostně (0,620) i hmotností (2,70 g.) na poslední ražby Václava IV. Obnovení jejich ražby umožnil především opětovný rozvoj těžby stříbra v Kutné Hoře. Mincovní řád z 5. června 1469 nařizoval rovněž ražbu peněz se lvem a haléřů s korunkou, tedy 1/7 a 1/14 groše. Od předešlých devalvovaných horských peněz a haléřů se tyto odlišovaly výrazným perličkovým okrajem (tzv. perlovcem).

 Ladislav Pohrobek, peníz bez čtyřrázu   Jiří z Poděbrad, peníz po r. 1469  Matyáš Korvín, peníz

Nových peněz a haléřů se razilo poskrovnu a staré, jejichž hodnota klesla na polovinu se udržely ještě dlouho v oběhu. Vedle nich zavedl zmíněný mincovní řád v hodnotě 85,7% pražského groše (6 peněz) groš míšeňský, jako plnohodnotné domácí platidlo. Od té doby se v Čechách počítalo běžně ve dvou kopách (početní jednotka) - české: zavedené již s přechodem od denárové měny ke grošové v červnu roku 1300, která čítala 60 grošů; - a míšeňské o 30 groších (pražských).

Rozkvět kutnohorských stříbrných dolů v devadesátých letech 15. století umožňuje rozmach ražby pražských grošů se jménem Vladislava Jagellonského (1471 - 1516). Ty vycházejí z kutnohorské mincovny v ohromném množství po celých 45 let Vladislavovy vlády. Vedle nich od roku 1482 produkuje královská mincovna i nové drobné nominály - bílé a malé (černé) peníze. První z nich zachovávají hodnotu 1/7 groše a jsou zprvu oboustranné. V líci zůstává český lev, kolem něhož je zkrácený opis WLADISLAVS SECUNDUS Rex Boemie a rub nese korunovanou iniciálu králova jména W bez opisu. Patrně rokem 1485 jsou bílé peníze zbaveny rubní strany. Korunovaná iniciála panovníkova jména je jedinou náplní paralelně vydávaných černých (malých) peněz - čtrnáctin groše. Pojmenování černé je odvozeno od vnější podoby nebílených malých peněz, které nemohly být pro svůj nízký obsah stříbra podrobeny čištění.

Kromě standardních pražských grošů produkuje v těchto letech ve zvýšeném množství královská mincovna i tzv. tlusté groše. Ty vydávali v Čechách už Lucemburkové počínaje Janem I., ale nikdy ne v takovém množství. Tlusté groše měly většinou nepravidelnou několikanásobnou váhu běžného groše, raženy byly však z týchž razidel. Sloužily patrně jako pamětní ražby, i když byla vyslovena i hypotéza o jejich platební funkci. Tlusté groše známe i od Jiřího z Poděbrad a dokonce i od Ladislava Pohrobka (1453 - 1457), ty ale vydal, stejně jako nesmírně vzácné jeho groše obyčejné, na památku svého předchůdce zřejmě sám Poděbrad u příležitosti měnové reformy v roce 1469. Vladislav II. razil mimo tlustých grošů i tlusté bílé peníze.

Vladislav Jagellonský, dukát  Vladislav Jagellonský, pražský groš

Titul českého krále sdílel do své smrti společně s Vladislavem Jagellonským uherský král Matyáš Korvín (1471 - 1490). Z toho titulu razil Matyáš ve slezské Vratislavi a v Krnově groše s legendou MATHIAS PRIMUS REX BOHEMIE. Krom těchto grošů je mu přisuzován i peníz (1/7 groše) s uhersko českým znakem ražený patrně v Korvínově českobudějovické mincovně na počátku 70. let 15. století. Ve Vratislavi posléze mincoval i Vladislav II. Ze Slezska jsou zároveň známé pozdější Ludvíkovy svídnické půlgroše s obrazem koruny na líci a slezské orlice na rubu.

Z období vlády Vladislava II. se dochovala první česká mince s letopočtem. Je to Vladislavův dukát, jejichž ražbu Vladislav obnovil, z roku 1511. Na dukátech jeho nástupce Ludvíka I. (1516 - 1526) rovněž nalézáme první mincmistrovské značky, jimiž zodpovědný úředník mincovny vykazoval, že přebírá veškerou odpovědnost za dodržení všech královských nařízení (instrukcí) podle kterých má mince značkou opatřená odpovídající jakost kovu, váhu a obraz. Obrazová náplň mincmistrovských značek často vycházela z erbu toho kterého mincmistra.

 Ludvík I., bílý peníz  Ferdinand I., Pražský groš 1544 Ferdinand I., černý peníz (haléř)

Ludvík Jagellonský razí pražských grošů poskrovnu, ač tou dobou vycházejí již ze dvou mincoven (Kutná Hora a Jáchymov). Ferdinand I. Habsburský (1526 - 1564) přidává na pražské groše počínaje rokem 1527 letopočet a dvacet let nato jejich ražbu zcela zastavuje v důsledku neúspěšného povstání českých stavů. Týž rok ještě vydává Ferdinand bílé groše, na nichž je český lev umístěn v kosočtverci, což Mikoláš Dačický z Heslova označil jako lva za mřížemi.

Rokem 1547 je tedy v důsledku neúspěšného stavovského povstání završeno téměř dvě a půl století trvající období ražby peníze věčného - mince spojené s hospodářskou i politickou konjunkturou českého státu - pražského groše. Jeho díly v podobě bílých a černých peněz se ale již v předešlém období začlenily do nově se formujícího tolarového systému a jako dílčí jednotky tolaru plnily i nadále svoji platební funkci. Ani pražský groš nezanikl docela a objevuje se znovu, tentokrát pod označením bílý groš po roce 1573.

Tolarové období

EXKURS - Předchůdci tolaru

Zatímco západní Evropa se začíná dohadovat o rozdělení Nového světa, ve střední Evropě a v Čechách se uchycuje renesance. Ta renesance, která vznikla ve slunné Itálii v době, kdy u nás vzkvétala gotika. Druhá polovina 15. a počátek 16. století je charakteristický rychlým rozvojem středo a severoitalských měst, jemuž pomáhal živý a rostoucí obchod té doby. Lichva (půjčování peněz s úrokem) přestává být doménou Židů, neboť v severní Itálii vznikají první bankovní domy v Lombardii a jen o málo později následuje lombardský příklad rodina Medicejských z Florencie.

Je to také Itálie, kde se poprvé objevuje snaha o doplnění stávajícího peněžního systému stříbrnými nominály, které by byly schopny diferencovat nedostatek zlatých ražeb v peněžním oběhu. První takový pokus můžeme připsat benátskému dóžeti Nicolô Trónovi (1471 - 1473). Trónova lira ražená v letech 1472 - 1473 o váze 6,52 g. je první lirovou mincí, neboť do té doby figurovala lira jen jako početní jednotka. Další pokus lze zaznamenat o dva roky později, tedy v roce 1474 v Miláně. Novou jednotku pod názvem testone o váze 9,65 g., tedy 1,5 liry, razil Galleazzo Maria Sforza (1466 - 1484). Název testone vychází z italského testa - hlava, která bývala téměř vždy námětem obrazu těchto mincí.

Vývoj českého mincovnictví a vznik jáchymovského tolaru však v daleko vyšší míře ovlivnily soudobé ražby brabantské, tyrolské a hlavně saské. Za první předchůdce tolaru v pravém slova smyslu můžeme považovat až brabantské hrubé stříbrné mince vévodského manželského páru Marie a Maxmiliána z druhé poloviny sedmdesátých let 15. století. Tyto byly raženy ze dvou váhových základů. První z nich skutečně odpovídal hodnotě současného brabantského zlatého. Nesl název guldiner - stříbrný zlatý a jeho hmotnost se pohybovala mezi 30,5 - 32,5 gramy. Ještě v témže roce (1477) se započalo s ražbou stříbrného kurantního zlatého o váze 25 g. a jeho poloviny. Pod vlivem brabantského vzoru razí město Neuss v letech 1475 - 1479 kurantní půlzlatý a stejnou minci zavádí i klévský vévoda Jan.

 Tyroly, Zikmund, stříbrný půlzlatý 1484

Právě v letech 1483 - 1486, kdy dosahuje tyrolské těžební centrum Schwarz svého produkčního zenitu, dochází v hallské mincovně k zaražení dalších hrubých stříbrných nominálů. Po prvních pokusech již v roce 1479 se razí až v roce 1483 pfundner - velký groš v hodnotě 12 krejcarů a sechser o šesti krejcarech. Po nich přichází na přelomu let 1483 - 1484 ražba stříbrného půlzlatého. Dva roky nato se již ale upouští i od ražby stříbrného zlatého, raženého o rok později. Produkce těchto ražeb nebyla nikterak ohromující a k jejich zániku přispěla i ta okolnost, že po vývozu ze země se staly většinou náplní tavicího tyglíku a byly přemincovány na nižší nominály.

Prvním saským pokusem o náhradu dosavadního grošového systému se stala ražba tzv. schreckenberského groše. Schreckenberský groš byl ražen v saském městě Schreckenberg v roce 1498. Tento groš nesl na líci reliéf anděla, pročež se též nazýval andělský. Jeho váha se původně pohybovala kolem 4,49 g. Značné obliby požíval krátce po svém vzniku i mimo Sasko. Později dochází k ražbě zlatníkového groše - guldengroschen, též klappmützentaler. Je zaveden lipským mincovním řádem ze 4. července roku 1500 a stává se vedoucí jednotkou saského peněžního systému. Stejně jako jeho předchůdce se začal záhy šířit i za hranice Saska, kde rostla jeho obliba. V roce 1505 nebo 1518 byla proto snížena jeho jakost. Realizaci saských mincovních reforem umožnil rozvoj těžby stříbronosných rud na západních svazích Krušných hor. K nejvýznamnějším těžebním centrům na přelomu 15. a 16. století patřily Schneeberg, Annaberg a Marienberg právě na saské straně Krušných hor, které později svým významem předčil Jáchymov na straně české.

 Uhry, Vladislav II., tzv. lehký tolar 1506

Mluvíme-li o předchůdcích tolarových ražeb, je třeba se ještě zmínit o uherských ražbách z let 1499 - 1500 a 1504 - 1506. Jedná se o ražby, na nichž opis sice hlásá, že jde o mince Vladislava II., ale váhové rozdíly známých exemplářů nelze považovat za běžné. Pro jejich platební účel nemluví ani odražky ve zlatě zhotovené ze stejných razidel. Snad jsou to jen ražby medailového charakteru, možná jde o modely, či zkušební odražky tolarů.

V poslední době se někteří badatelé pokoušejí řadit mezi první předchůdce tolaru i české tzv. tlusté pražské groše. Běžně se má zato, že tlusté pražské groše mají charakter spíše medailí či upomínkových ražeb, jimiž obdaroval král, či vysoký královský úředník, jakým byl například nejvyšší mincmistr, vzácnou návštěvu českého královského dvora, nebo je rozdával král při svých návštěvách v cizině. To lze s naprostou jistotou tvrdit o groších Lucemburků, ale z doby vlády Vladislava II. se objevují zmínky o tlustých groších, které bychom mohli použít pro obhajobu jejich platební funkce.

Tlusté pražské groše byly za vlády Vladislava II. v kutnohorské mincovně raženy téměř pravidelně. Počínaje rokem 1473, kdy došlo v Kutné Hoře k prenování zlatých grošů, můžeme sledovat poměrně nepřetržitou ražbu tlustých grošů až do devadesátých let 15. století, kdy byla obnovena ražba českého dukátu. V těchto letech se ražba tlustých grošů stává opět příležitostnou, až úplně zaniká počátkem 16. století, kdy se rodí jáchymovský tolar.

Z toho však nelze s určitostí soudit na uplatnění tlustého groše ve směnném styku, neboť jak dukát, tak i tlustý pražský groš byly v Čechách ražbami reprezentačními a z mincoven vycházely ve velmi malém množství. Zároveň shledáváme u tlustých pražských grošů značné váhové rozdíly, což vede oprávněně většinu badatelů k řazení takových grošů do kategorie medailových a upomínkových ražeb.

Čechy, Šlikové, jáchymovský tolar s titulem Ludvíka I.

Většina zde popsaných mincí byla posléze vzorem hrabatům Šlikům, kteří využili velkého bohatství stříbronosné rudy objeveného na jejich ostrovském panství a zarazili podle již zmíněného lipského mincovního řádu z roku 1500 těžký stříbrný tolar, který se stal v následujících téměř čtyřech stoletích vedoucí jednotkou většiny evropských peněžních soustav a nejen evropských, neboť i název amerického dolaru má tentýž původ.

Tolarové období
Krušnohorský Jáchymov se stal na začátku dvacátých let 16. století synonymem pojmů stříbro, bohatství a především tolar. Pro ražbu této nové těžké stříbrné mince v Jáchymově se rozhodli hrabata Šlikové proto, aby dokonale využili rudného bohatství krušnohorských nalezišť objevených na panství, jež měli tou dobou v zástavě od České koruny. Jejich tolary (i násobky a díly) vycházely z mincovny ve statisícových emisích a byly určeny zejména pro lipské výroční trhy. Do roku 1528 lze odhadnout produkci Šlikovské mincovny na 3 miliony tolarů! Jak moc se muselo Šlikům mincování vyplácet dosvědčuje výše úplatků, jež neváhali nabídnout vlivným osobám schopným na zemském sněmu roku 1520 prosadit udělení mincovního oprávnění k ražbě mincí v Jáchymově. Ústředním motivem Šlikovských tolarových mincí byl český lev na líci a postava sv. Jáchyma na rubu. Ač se tedy na první pohled zdá, že Šlikovské mince reprezentovaly v zahraničí úspěšně český stát, bylo přece jejich mincování v rozporu s královským regálem. Král Ludvík I. však jejich počínání mlčky toleroval.

Od okamžiku, kdy se českého trůnu po tragickém pádu Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče v roce 1526 ujal jeho švagr Ferdinand I. Habsburský, začal i v zemích Koruny české uplatňovat svoji nekompromisní finanční politiku. Jejím cílem bylo soustředění všech zemských mincoven v rukou krále a následná unifikace vydávaných mincí. Ferdinandova pozornost se proto obrátila nejprve k jáchymovské mincovně, která v roce 1528 spadla pod správu tehdy nově zřízené královské komory. Šlikové si však ještě nějaký čas podrželi vliv na její chod, jenž definitivně ztratili v roce 1545.

Dalším problémem bylo sjednocení měny ve všech zemích spadajících pod Ferdinandovu vládu. Nejdříve se mu to podařilo v alpských zemích, kde realizace rakouského mincovního řádu z roku 1524 zavedla guldiner - zlatník o průměrné hmotnosti 28,82 g a jakosti 0,895. V Čechách bránila aplikaci podobného mincovního ediktu především hluboko zakořeněná tradice vydávání pražského groše, kterou neopomněli stavové připomenout králi snad na žádném ze zemských sněmů ještě na sklonku třicátých let.

Jáchymovská mincovna produkovala tolarové mince v ohromujícím množství. Byla však dlouho jedinou v celém království. Až v roce 1539 začala pracovat o rok dříve zřízená mincovna v Praze, jejíž tolarová produkce byla nízká. Mincmistr Konrád Sauermann razil v Praze i velmi vzácné pražské groše a dukáty. Kutnohorská mincovna se dlouho úspěšně bránila zaražení tolaru, až v roce 1543 byla nucena ustoupit královskému nátlaku. Nicméně stále je to především královská mincovna v Kutné Hoře, která emituje valnou většinu zemské drobné mince - tradiční pražské groše (od roku 1533 [výjimečně již 1527] opatřené na rubu letopočtem), bílé a černé peníze. Upravené pražské groše - tzv. nové podle opisu GROSSUS NOVUS REGNI BOEMIE produkuje od roku 1527 v souladu se sněmovním usnesením i jáchymovská mincovna.

Snazší orientaci ve složité nominálové struktuře oběživa v Čechách kolem roku 1550 umožní tabulka (metrologické údaje odpovídají instrukci z prosince 1547, která poprvé rámcově sjednotila tolarový systém ve všech zemských mincovnách):

  Nominál

  Hmotnost [g]

  Jakost

  Relace k tolaru

  Poznámka

  dukát

  3,55

  0,989

  -

 

  2 tolar

  59,49

  0,930

  0,5

  ražen pouze v Jáchymově

  tolar

  28,93

  0,895

  1

 

  1/2 tolar

  14,22

  0,895

  2

 

  1/4 tolar

  7,04

  0,895

  4

 

  pražský groš

  2,845

  0,418

  24

  po roce 1547 nebyl ražen

  lehký pražský groš

  2,005

  0,422

  30

  ražen pouze v roce 1547

  nový groš

  2,82

  0,437

  24

  naposledy ražen 1529

  bílý peníz

  0,384

  0,312

  210

 

  malý peníz

  0,345

  0,172

  420

 



S decentralizací české mincovní výroby souvisí zavedení mincmistrovských značek na mincích. Povinnost každého úředníka mince spočívala v umístění instrukcí mu určené značky - většinou části rodového erbu - zřetelně na každé minci, která byla za jeho úřadování v mincovně vyražena. Tím přebíral odpovědnost za správnou váhu, ryzost i vnější podobu mince.

Centralizační snahy Ferdinanda I. vyvrcholily zavedením tzv. augšpurského mincovního ediktu v roce 1559, jehož prostřednictvím uvedl do říšského mincovnictví zlatník v hodnotě 60 krejcarů podle rakouské reformy z roku 1524. V Čechách si realizace Ferdinandových záměrů vyžádala ještě dva roky jednání, až konečně vstoupila ustanovení augsburského mincovního řádu i zde v platnost v roce 1561. Vládní mincovny začaly vybíjet tzv. lehký tolar: zlatník o 60 krejcarech a jeho díly: 30, 10, 2 a 1 krejcary.

Obraz Ferdinandových tolarových mincí se stává do jisté míry konvencí pro výtvarnou náplň oněch ražeb následujících téměř čtyř století. Líc tolarů zpravidla nese poprsí krále a opisy vyjadřují jeho jméno a tituly. Ferdinandovy mince předvádějí panovníka ve zbroji s královskou korunou na hlavě, žezlem v pravé a říšským jablkem v levé ruce. Právě v říšském jablku lze později spatřit jediný vnější rozdíl mezi tolarem a zlatníkem, když u zlatníku a jeho dílů je v něm uvedena nominální hodnota mince (60, 30, 10). Lícní opis: FERDI ° I ° D ° G ° RO ° IMP ° S ° AV ° GER ° HVN ° BO ° REX je zkratkou: FERDInandus I. Dei Gratia ROmanorum IMPerator Semper AUgustus GERmaniae HUNgariae BOhemiae REX, což v překladu vyjadřuje: Ferdinand I. z Boží vůle římský císař, vždy vznešený (Semper Augustus se někdy překládá i jako "po všechny časy rozmnožitel říše") německý, uherský a český král. Rub se stává nositelem státního znaku - zpočátku štítu s česko - uherskými poli a středním rakouským štítkem, později (1538 / 40) se tento štít stává prsním štítkem Habsburského orla. Rubní opis je pokračováním lícní legendy: INF ° HIS ° ARCHID ° AVST ° DVX ° BVR ° a letopočet - v celém znění: INFant HISpaniae ARCHIDux AUSTriae DUX BURgundiae, což přeloženo: infant Španělska, arcikníže rakouský a kníže burgundský podává ucelený přehled o vladařových državách. Na mincích Ferdinandových nástupců se z pochopitelných důvodů měnil vzhled i zpracování poprsí a postupem času přibývalo i ubývalo titulů v opisu.

Ve čtyřicátých letech 16. století došlo k zaražení tolaru i v jiných zemích Koruny české. Nejprve v Kladsku, kde Jan z Pernštejna (1537 - 1548) vydává v letech 1540 až 1544 tolarové mince s rodovým znakem zubří hlavy s houžví v nozdrách. Rovněž Ferdinand I. vydává v té době ve slezské Vratislavi dnes vzácné tolary a půltolary. Později od roku 1581 razili ve slezských Rychlebech páni z Růže - Vilém (1552 - 1592) a Petr Vok (1592 - 1611) dukáty, jejich násobky i vzácné tolary.

V roce 1561 zavedený zlatníkový systém neměl v Čechách dlouhého trvání. Odpor obyvatelstva k počítání na "německé krejcary" byl tak silný, že už nástupce Ferdinanda I. král Maxmilián II. (1564 - 1576) byl v roce 1573 stavy přesvědčen pro návrat k tolarovému systému. Hlavní mincovní jednotkou se stal znovu tolar o váze 28,93 g a jakosti 0,895. Ten nyní vybíjely všechny královské mincovny - pražská, kutnohorská, jáchymovská i na přelomu let 1568/69 nově založená mincovna českobudějovická.

Po nově se ustavujícího peněžního systému se úspěšně začlenila po delší přestávce opět grošová mince v podobě bílého groše (váhy 2,005 g a ryzosti 0,422) a později i její polovina - malý groš (1,055; 0,391). Zemský sněm v r. 1577 zavedl malý groš (v hodnotě sedmi malých peněz) ve snaze předejít nedostatku drobné mince. Zajímavé je především jeho výtvarné zpracování. Líc malého groše nesl stejně jako líc groše bílého českého lva, avšak obrazovou náplň rubu tvořila korunovaná iniciála králova jména (Rudolphus, Matthias) a pod ní třířádkový nápis udával v českém jazyce (!) nominální hodnotu mince a letopočet, např:

* MALEY *
* GROSS *
* 1604 *

České slovní označení nominálu nemělo předtím ani dlouho potom na mincích obdoby. O primát připravila malý groš až česká jednokorunová mince z roku 1993.

Doba vlády Rudolfa II. (1576 - 1612), tolik významná pro českou historii, přinesla mnoho nového i na poli mincovního vývoje zemí Koruny české. Osmdesátá léta 16. století se stala odrazovým můstkem pro časté emise zlatých dukátových mincí. Razily se nejen tradiční dukáty o váze 3,5 g a jakosti 0,986, ale i jejich deseti, pěti, čtyř, tří a dvojnásobky. Některé z nich byly realizovány jako odražky tolarových, půl a čtvrttolarových razidel do zlata, pro jiné ryli zlatníci speciální kolky s celou postavou panovníka ve zbroji na líci a se znakem monarchie na rubu. Nebývalý rozvoj zlaté ražby v pražské mincovně umožnily především dodávky mincovního kovu od soukromých osob (často Židů). Mezi nimi výrazně vynikl norimberský kupec Bartoloměj Albrecht. V jeho režii vyšlo z pražské mincovny více než 1 000 000 dukátů.

Působení mnoha věhlasných umělců u císařského dvora v rudolfínské Praze nezůstalo bez odezvy ani v mincovnictví. S ním je nerozlučně spojeno jméno Antonia Abondia (+1591). Abondio vedle nesčetných medailí navrhl i nové, netradiční pojetí císařského znaku, oproštěné od heraldické strnulosti tolik příznačné pro jiné mince té doby. Císařské tolarové mince mají od roku 1578 na rubu obraz letícího říšského dvouhlavého orla. Na prsou orla je říšské jablko s rakouským štítkem, u pravého spáru se mu volně vznáší meč a u levého žezlo. Přechod zpět k heraldickému ztvárnění císařského znaku na sebe však nedal čekat déle než do přelomu století.

Už za doby Ferdinanda I. byly zavedeny početní groše - speciální měděné žetony - účelově využité při účetních pracích. Nejčastěji se můžeme setkat s početními groši Rudolfa II.. Princip počítání s početními groši se pokusme vysvětlit na příkladu:

Početní tabulka s vyznačenou hodnotou

Početní peníze se pokládaly na linky početního prkna (početní tabulky) tak, že groš položený na linku určoval násobky linkové hodnoty a groš mezi linkami reprezentoval polovinu hodnoty vyšší z linek. Takže celková hodnota zaznamenaná v našem příkladě je 712 kop, 81 grošů a 2 denáry (bílé peníze). Své početní groše si v té době vydávaly i mnohé soukromé osoby, zejména úředníci královských mincoven a horních úřadů. Jim však tyto žetony sloužily spíše pro reprezentaci než jako účetní pomůcka.

Rokem 1608 se počíná psát novověká historie soukromého mincování olomouckých biskupů a arcibiskupů. Když se obrátil toho roku biskup a kardinál František z Dietrichsteina (1599 - 1636) na císaře Rudolfa II. se žádostí o potvrzení téměř již zapomenutého středověkého mincovního privilegia, bylo mu vyhověno. V roce 1613 pak vyšly z kroměřížské mincovny, kam bylo přeneseno biskupské mincování z již neexistujícího hradu Podivína, první mince. Biskupská mincovna v Kroměříži se v průběhu následujících 150 let výrazně podílela na emisích zemského oběživa. Její mincovní činnost patří k nejvýznamnějším co do rozsahu mezi ražbou církevních institucí střední Evropy a zároveň je nejvýznamnějším nevládním mincovnictvím v celé historii Moravy a českého státu vůbec.

Z období vlády Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše II. (1611 - 1619) jsou známy z českých mincoven tzv. tolary 3 císařů. Zvláštní tolarové mince byly určeny památce císařů Maxmiliana I., Karla V. a Ferdinanda I.. Nesou portréty všech tří významných Habsburků i jejich jména v opisu.

Za Matyáše II. se vrací nakrátko na české dukáty naposledy v historii i obraz sv. Václava. I Matyášův nástup na český trůn byl doprovázen zvláštní událostí. Přinesl s sebou první české korunovační mince. Byly to speciálně pro příležitost korunovace ražené žetony ze stříbra, které se u příležitosti korunovačního průvodu rozhazovaly mezi přihlížející lid. Vedle nich se razily i větší korunovační mince ze stříbra i ze zlata (někdy jako násobky i díly oběžných mincí), kterými byli podarováni oficiální hosté, nebo jich bylo užito jako obětin. Tato tradice pak trvala až do poslední pražské korunovace v roce 1836.

  !..!
Dovoluji si upozornit čtenáře těchto stránek, že stávající text "Stručného přehledu vývoje českého mincovnictví" a jeho dokončení je obsahem kapitoly "NUMISMATIKA" třetího vydání CD-ROMu "Dějiny zemí Koruny české". Úplný text je doplněn velkým počtem vyobrazení často vzácných českých mincí. CD-ROM vydává v roce 1998 společnost Future Media International.

autor: Jiří Hána


volejte nebo pište






info | kontakt | online obchod | výkup | prodej | ocenění | výměna | odkazy | mince ČNB | stupně zachovalosti
sběratelské burzy | galerie vzácností | naše bannery | rady a informace

© 2006 Numismatika BARON